Some of the data collected by this provider is for the purposes of personalization and measuring advertising effectiveness.
Přírodní koupaliště Mauthen leží na překrásném místě na okraji horského svahu. Setkávám se zde s turistickou průvodkyní Simone Huber, která mi dnes chce ukázat výjimečný přírodní úkaz - soutěsku Mauthner Klamm.
Přesně na čas se za rohem objeví sympatická Simone. Podáme si ruce, rozdáme ochranné helmy pro vstup do soutěsky a vyrážíme. Cestu do soutěsky označuje přibližně čtyři metry vysoká skalní brána z vápence - takhle impozantně nás vítá příroda.
Sama Simone zná soutěsku zpaměti:
„Už jako děti jsme tu pobíhali bosí. Je to tu prostě nádherné!“
O tom se mohu přesvědčit hned na vlastní oči, když vstupujeme stále hlouběji do soutěsky přes visuté mosty, skalní stezky a malebné břehy řeky. Vlevo a vpravo od nás se tyčí vysoké skalní stěny.
Mimochodem, tyto takzvané páskové vápence, do kterých proniká potok Valentinbach asi 80 metrů do hloubky, mají svůj původ v období středních třetihor, jak uvádí Simone: „Jsou výsledkem poměrně nedávné metamorfózy a tektoniky, která působila na severním okraji Karnských Alp asi před 13 až 18 miliony let a vedla k dnešní podobě soutěsky.“
To celé sahá ještě dále do minulosti, protože zdrojová hornina vznikla pravděpodobně již ve středních prvohorách (devon). Ohromení takovou sílou přírody a její odolností pokračujeme v túře. Pod námi se třpytí průzračná tyrkysově modrá voda Valentinbachu a nad námi do soutěsky občas problesknou sluneční paprsky. Soutěska Mauthner Klamm je magická a mystická zároveň.
O něco později konečně začíná jít do tuhého. Simone se zastaví před břehem Valentinbachu a šibalsky se usměje:
„Tak, teď musíme přes potok, nedá se to obejít.“
Na můj lehce skeptický dotaz, jak studená je voda, okamžitě dostávám osvěžující odpověď: „No, když budeme mít štěstí, tak má Valentinbach v tuto roční dobu už 10 stupňů.“ Jasná věc. Zatínáme zuby a vstupujeme do křišťálově čisté vody.
Čeká nás ale překvapení. Voda je neuvěřitelně příjemná, a tak se vesele brodíme potokem, přelézáme balvany a na chvíli se dostáváme na břeh, abychom hned poté zase skočili do vody, která nám sahá po kolena. Rokle je stále impozantnější. Nad námi se tyčí kolmé, částečně převislé stěny a o zbytek se postará hra barev. Jasně zelené a tmavě modré odstíny, někdy se zlatavým nádechem od slunce, nás přivádějí k úžasu. Pak se náhle setmí.
„Nyní se blížíme k prvnímu zatmění,“ vysvětluje Simone.
Těsně se sbíhající skalní stěny téměř zakrývají denní světlo a od skal se odráží tajemný zvuk šplouchání vody. Teď už je nám rychle jasné, proč je přilba pro vlastní bezpečnost ve tmě naprosto nezbytná. O něco později vstupujeme do dalšího tmavého úseku a nakonec si na závěr našeho průchodu soutěskou dopřáváme příjemnou přestávku v širokém příkopu, který je opět zaplavený světlem.
„Slyšíš to?“ ptá se mě Simone, „ten klid a ticho jsou prostě kouzelné!“
To je pravda, říkám si, a navíc je celá soutěska skutečný přírodní skvost.
Ideální místo pro relaxaci a odpočinek. Simone pro tuto příležitost vykouzlí z batohu něco výtečného. Lahodné krekry Loncium, které vyrábí mistr Slow Food Thomas Matitz, nám dodají sílu na cestu zpět. Ti z nás, kteří chtějí soutěskou stoupat dál a prozíravě si přibalili ferratový set, mohou pokračovat v túře. Vede odtud zajištěná cesta kategorie C až k silnici Plöckenpass.
Malý tip na závěr: Pokud nechcete své turistické boty nebo pohorky úplně utopit a klidně se obejdete bez jejich několikadenního sušení, stačí si do batohu přibalit pár trekingových sandálů s kvalitní podrážkou na přechody potoků. Jsou lehké jako pírko, uschnou během několika hodin a poskytují osvěžující zážitky v průzračné horské vodě. A hned poté se můžete vydat na další horskou túru.
Fotografie a texty