Fascinující svět kozorožců

Ranní ptáče dál doskáče. Když zavčasu vstanete z postele, odmění vás nejen pohled na Großglockner zahalený do jemné rudé záře. Na mě už na svazích Vysokých Taur čekají kozorožci, alespoň v to doufám. V doprovodu hajného Markuse Lacknera se vydáváme k vyhlídce Kaiser-Franz-Josefs-Höhe ve výšce 2 369 metrů. Vzhledem k tomu, že kozorožci jsou v národním parku přísně chráněni a nesmějí se lovit, máme velmi dobré šance na to, zahlédnout je ve volné přírodě.

Vždy tomu ale tak nebylo, jak mi vypráví Markus. Kozorožci byli často součástí erbů a jejich zobrazení se objevovala v jeskynních malbách již za doby kamenné. Tato obliba ale vedla k jejich záhubě. Kozorožci se od nepaměti lovili pro své maso a kožešiny, nebo prostě jako trofej. To vedlo k tomu, že počátkem 19. století téměř vyhynuli. Na příkaz italského krále, který tato fascinující zvířata nechal chránit, přežila pouze populace asi šedesáti kozorožců.

Při hledání kozorožců nás cesta nejprve zavede do temného tunelu. Po několika stovkách metrů k nám opět pronikne světlo a já si všimnu sviště, který před námi probíhá tunelem. Jeho zavalité tělo se v běhu kývá z jedné strany na druhou. Pokaždé, když tato zábavná zvířata vidím, udělá mi to radost.

Pár stovek metrů pod námi se rozprostírá Pasterze, což je největší ledovec ve Východních Alpách. Mezitím se Großglockner znovu zahalil do hustých mraků a také kozorožci na sebe nechávají čekat. Pozorování divoké zvěře není nic pro netrpělivé.

Zničehonic si všimneme prvních stop kozorožců na cestě. Museli tu nedávno přejít přes cestu. Markus zvedá k očím dalekohled a skutečně i pouhým okem vidíme obrysy nejméně pěti zvířat. Samec s impozantním parožím se významně drbe na zadní noze. Jak je asi starý? Markus mi vysvětluje, že věk kozorožce se dá poměrně snadno určit. Poznám ho sama podle počtu rýh na zadní straně rohů. Rohy rostou pouze od května do listopadu, v závislosti na množství potravy rychleji nebo pomaleji. V zimě se růst zastaví a tak každý prstenec symbolizuje jeden rok.

Dívám se přes spektiv a vidím, jak se několik kozorožců líně rozvaluje v trávě a opírá si rohy o skálu. Ze zvířat vyzařuje přátelský klid a vypadá to, jako by se se usmívala. Kozorožci potřebují klidové fáze, aby přežvykovali trávu, jak se dozvídám. Obecně platí, že kozorožci jsou velmi mírumilovná zvířata. Své impozantní paroží používají pouze při bojích o postavení v hierarchii. I tehdy není účelem zabít protivníka, ale vyjasnit si rozložení sil. Mimo období říje žijí samci ve stádech. Samice s mláďaty se zdržují ve stádech v strmějším a skalnatějším terénu a je daleko obtížnější je zahlédnout, jak mi vysvětluje Markus.

Tato zvířata mě velmi fascinují. Se svým podsaditým a zdánlivě málo pohyblivým tělem dělají dojem, že se po strmých svazích mohou pohybovat jen velmi omezeně. Ale v kamenitém terénu je hned tak někdo nedohoní. Tvrdé vnější kopyto zajišťuje stabilitu na ledu a sněhu, zatímco měkké elastické chodidlo slouží k bezpečnému pohybu po hladkých skalách. Tento princip ovlivnil i vývoj lezeckých bot, které nám v současnosti umožňují kozorožce neohrabaně napodobovat. Ještě naposled se na ně podívám dalekohledem a přitom doufám, že kozorožci horští přežijí ještě mnoho dalších generací.