Začátek cesty v čase

Před námi se rozkládá krajina jako z pohádky. Téměř černý vrchol Großglockneru s typickou trojúhelníkovou špičkou se vypíná vysoko do oblak. Po bocích hory se bíle táhne ledovec, který v dolní části vrcholu tvoří ledovcový jazyk Pasterze. Ledově studená voda z tajícího ledu vtéká do pramene řeky Möll a vlévá se do mléčně tyrkysového jezera Sandersee.

Okolní krajina se znovu odráží na hladině jezera, jako by nám příroda chtěla připomenout, jak je výjimečně krásná. Začátek Alpe-Adria-Trailu na nás udělal opravdový dojem.

Tato dálková pěší trasa o délce přibližně 750 km vede v 43 etapách přes tři státy (Rakousko, Slovinsko a Itálii) po dobře značených stezkách do Muggie v horním Jadranu. Ale nejprve se trasa před námi na úpatí Großglockneru otevírá jako kniha, kde si přečteme vše o tisících a možná dokonce milionech let staré historii Země. Abychom mohli pochopit to, co je zdánlivě jasné, uděláme si ještě krátkou odbočku do návštěvnického centra vyhlídky Kaiser-Franz-Josefs Höhe. Právem nese jméno někdejšího císaře. Také on byl totiž nadšený touto krajinou a v roce 1856 se zde zastavil, aby obdivoval ledovec a Großglockner.

Uprostřed výstavy leží kmen borovice starý více než šest tisíc let. Objevil se pod ledovcem teprve před několika lety. Až později si uvědomujeme skutečný význam tohoto nálezu, když společně s rangerem národního parku Ronem Kapteynem procházíme první kilometry cesty. Stará borovice odkazuje na to, že zde před šesti tisíci lety krajinu neutvářel led, ale zelené louky a stromy. Teprve v následující době ledové zde vznikl největší rakouský ledovec Pasterze a vytvořil metr silnou a kilometr dlouhou ledovou vrstvu.

Ze zvědavosti se svezeme starou großglocknerskou lanovkou od vyhlídky Franz-Josef-Höhe dolů směrem k jezeru Sandersee. Jasně červená lanovka je v jednotvárné krajině nepřehlédnutelná. Vypadá to, že koleje vedou téměř kolmo dolů, a v mém břiše to začíná mravenčit jako při jízdě na horské dráze. Když vyjedeme, čekám, že se každou chvíli zřítíme do propasti.

Ale lanovka se v klidu posouvá dolů po kolejích. Při výstupu si všimneme cedule, na které stojí napsáno 1963. Ron nám vysvětluje, že v tomto roce se z lanovky ještě dalo vystoupit přímo na ledovec. Dnes už je led příliš daleko.

Sílu ledovce poznáme podle deterze. Všechny skály podél údolí nesou stopy ledovcové činnosti. I když je led samozřejmě daleko měkčí než kámen, nese s sebou ledovec suť, tedy hrubší a jemnější horniny, které se nazývají základní moréna. Tření morény a skály vytváří ledovcovou mouku, která jezeru dodává mléčné zabarvení a výstižně se jí říká ledovcové mléko. Když se procházíme u jezera, zůstane Ron najednou stát na břehu a oznámí nám, že jsme právě dorazili do „zkrášlovací farmy“ u ledovce. Jemný písek na břehu je důsledek ledovcové eroze, jak se dovídáme. Nedá se použít na stavební účely a nemá ani žádné další ekonomické využití. Je ale výborný jako peeling, vykládá Ron a mrkne na nás. Nataša si samozřejmě nemůže nechat ujít příležitost plácnout mi na obličej celou hrst písku. Nejdřív vyjeknu, ale když si setřu hmotu z obličeje a smyju ji ledově chladnou vodou, mám skutečně pocit, že je moje pleť jemná a svěží.

Čeká tu na nás další zajímavý vhled do historie naší Země. Stále proměnlivá vegetace zahrnuje jednoduché lišejníky, tedy symbiózu řas a hub, keře, stromy a květiny. Ron nám také povídá o výjimečných horninách, protože se právě díváme do hlubin Země. Jak je to možné? Než vznikly Vysoké Taury, nacházel se zde podle Rona oceán. Dno bylo pokryté rozbitými ulitami mušlí a rybími kostrami. Odborně se tomu říká „usazeniny“. Když se později srazila eurasijská a africká litosférická deska, náraz tuto vrstvu odsunul stranou. Tak vzniklo pohoří Kalkalpen na severu a Dolomity na jihu. Uprostřed vyvěraly tekuté minerály z hloubky až 45 kilometrů na povrch a ztuhly do podoby dnešních Vysokých Taur. Proto se tato oblast také nazývá Tauernfenster (Taurská okna). Oknem dohlédnete do nitra Země, aniž byste museli sestupovat do hlubiny. Jezdí sem geologové z celého světa, protože tento fenomén je celosvětově jedinečný. Ještě si dobře vzpomínám na ospalé a nudné hodiny zeměpisu, ale tady se ze suché teorie stává fascinující zážitek.

Plné vzrušujících dojmů se rozloučíme s Ronem a vydáme se na sestup do údolí. Do Heiligenblutu je to totiž ještě kus cesty. Už tam na nás čeká měkká postel a teplá sprcha.